Jan Blažej Santini a svět jeho architektury

Jakub Bachtík, Richard Biegel, Jiří Kroupa, Petr Macek, Martin Micka

Dílu barokního architekta Jana Blažeje Santiniho Aichela (1677–1723) je přikládán mimořádný význam nejen českými historiky umění, ale též širší kulturní veřejností, u které získal popularitu zejména díky fenoménu tzv. barokní gotiky a stavbám se symbolickými půdorysy, jež jsou mnohdy laicky spojovány s různými mystickými, až ezoterickými významy. Kniha se pokouší o dialog s dosavadními interpretacemi Santiniho díla a hledá odpověď na otázku, jaké jsou skutečné hodnoty jeho architektury v evropském kontextu a co jsou naopak spíše nánosy postupně vznikající „legendy o Santinim“.
Z nakladatelské anotace.

“V dějinách umění v Čechách není mnoho umělců, kteří by se stali hrdiny moderního thrilleru. V detektivním románu Santiniho jazyk sice Jan Blažej Santini osobně nevystupuje, avšak přesto je jednou z hlavních postav skrze sílu své „tajemné“ architektury. Účastí v příběhu Miloše Urbana, nedávno navíc televizně adaptovaného, se Santini dostal do vybraného klubu, kterému pomyslně předsedá Leonardo da Vinci a kam patří tvůrci typu Michelangela, Caravaggia nebo třeba Nicholase Hawksmoora - tedy mezi umělce natolik všeobecně fascinující, že začnou opouštět rámec vědeckých a školních biografií a stávají se plnohodnotnými literárními postavami, hrdiny smyšlených vyprávění.”
Ukázka z knihy, Prolog, s. 7

Zápisník abstinentky

Michaela Dufková

Zápisník abstinentky od Michaely Duffkové navazuje na úspěch její první knihy Zápisník alkoholičky, která původně vznikla jako anonymní blog a později získala ocenění Magnesia Litera. Autorka v ní odhalila svůj boj s těžkou závislostí na alkoholu. Druhá kniha zachycuje náročnou cestu udržení střízlivosti a výzvy, kterým musí čelit člověk po léčbě, navíc je rozšířená o příběhy dalších lidí, kteří čelili různým formám závislosti. Autorka je blogerka, spisovatelka a majitelka centra Alkos, jež pomáhá podobně závislým.

Rok 2020
Stavy, které bych nejradši úplně vymazala, ale jsou fakt časté. Každý alkoholik, se kterým jsem měla možnost mluvit nebo konzultovat, byl buď v téhle fázi, nebo ji měl za sebou. Já jsem byla schopná nejíst i několik dní, maximálně jsem po jedné skleničce snědla mozzarellu nebo rohlík, to bylo vše. Tehdy jsem dala sobě, svému tělu fakt zabrat. Jestli na mě bylo někdy poznat, že se mnou je něco špatně, tak to bylo nejvíc v téhle době. Byla jsem vychrtlá, červená, ale s lehce oteklým obličejem a vůbec jsem o sebe nedbala. Kromě základních hygienických návyků mi bylo všechno jedno. Nemalovala jsem se, mimo práci jsem chodila ve starých teplákách a vytahaném tričku - prostě radost pohledět. Dneska si stravu hodně hlídám, rozhodně nehladovím a věřím, že i to je pro udržení abstinence strašně důležité.
Ukázka z knihy, s. 69

Zlatá jablka sluneční

Ray Bradbury 

Večerní chodec, žena na cestě za umírající matkou, popelář či věčně dvanáctiletý chlapec. Paleta hrdinek a hrdinů Bradburyho povídek je přepestrá, ale leccos je spojuje - motivy cesty, nejistoty a hledání sama sebe a svého místa ve světě. Dvaadvacet povídek si čtenáře podmaní melancholickou atmosférou, poetickým jazykem a imaginací, s níž Ray Bradbury mistrovsky buduje světy povědomé, a přece nové a překvapivé.
Z nakladatelské anotace.

Hleděl na baseballový míček v roztřesené ruce, jako by v ní držel vlastní život, jako by to bylo nekonečné klubko let, omotaných mnohokrát a mnohokrát dokola, ale vedoucích vždycky zpátky k jeho dvanáctým narozeninám. Slyšel, jak k němu
kluci jdou, cítil, jak zastínili slunce, byli starší a postavili se okolo něj.
,,Willie! Kam máš namířeno!" Nakopli mu kufr.
Ukázka z povídky Zdravíčko a zatím, s. 193

Kluster

Kluster je zábavná hra s magnetickými kameny, která má jednoduchá pravidla. Hráči si mezi sebe rovnoměrně rozdělí všechny kameny a kdo se jako první zbaví všech svých kamenů, zvítězí. Problém však je, že hráči mohou kameny pokládat pouze do prostoru určeného šňůrkou a pokud se některému z hráčů kámen při pokládání spojí s jinými kameny, musí si je všechny vzít. Hra je rychlá, snadno pochopitelná a nabízí spoustu zábavy díky nečekaným magnetickým interakcím.

Pseudonym

Alexandra Andrews

Příběh ambiciózní Florence, která přišla do New Yorku plná odhodlání a víry ve svůj literární úspěch. Z jejích představ ji postupně vyléčí práce pro jedno newyorské nakladatelství. Přesto je ochotna pro svůj sen obětovat doslova vše.Florence Darrowová je asistentkou v redakci jednoho newyorského nakladatelství, ale věří, že jejím osudem je stát se proslulou spisovatelkou. Proto bez váhání skočí po možnosti spolupracovat se slavnou autorkou píšící pod pseudonymem Maud Dixonová. Skutečné jméno této literární hvězdy znají jen dva lidé – její agentka a Florence. Když Maud záhadně zmizí po ošklivé autonehodě, Florence se rozhodne přivlastnit si její život. A s ním i proslulý pseudonym.
Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze

Florence šla do Heleniny koupelny a otevřela skříňku. Viděla krabičku s náplastmi, ale ruka jí vyjela přímo po lahvičce s léky na předpis vedle ní. Podle cedulky obsahovala .5mg tabletky klonazepamu. Florence ten název znala. Lucy to brala na
úzkostné stavy. Překvapilo ji to. Helen nepůsobila jako někdo, kdo má sklony k neuróze. Rychle lahvičku vrátila na místo a začala si zalepovat krvavý prst. Když se vrátila do kuchyně, na sporáku bublal modrý hrnec značky Le Creuset a Helen seděla u stolu a pila víno.
Ukázka z knihy, kap. 16, s. 117

Dopisy měsíčního dne

Emmi Itäranta

Román psaný v dopisech vypráví ve vědecko-fantastických kulisách univerzální milostný příběh dvou osob ze zcela odlišných světů.
Léčitelka Lumi pochází ze Země a její choť, špička v oblasti botaniky Sol, z Marsu. Když se Sol dlouho nevrací ze služební cesty, spustí Lumi pátrání a postupně odhaluje tajemství, která před ní Sol skrývá. Ve vzpomínkách ohledává společnou minulost, o níž si myslela, že patří jen jim dvěma. Stopy ji vedou z bohatých marsovských kolonií na planetu Zemi, která je kvůli devastaci životního prostředí už jen ubohým stínem své zašlé slávy. A také do světů ztracených duší, kam dokáží vstoupit jen léčitelé. Jak se zmizením souvisí tajná ekologická skupina? A čeká Lumi a Sol na jejich meziplanetárních křižovatkách vůbec ještě budoucnost?
Z nakladatelské anotace.

Zbývá mi už jen jediný způsob, jak zjistit, kde se nacházíš. Nechtěla jsem se k němu uchylovat, ale všechny ostatní stezky jsou přerušené nebo se ztrácejí v neprostupné houštině krajiny.
Kdysi tě zajímalo, jak se sezení u pacienta liší od cesty, kterou podnikám sama. Odpověděla jsem ti otázkou: Jak se přednáška před posluchači liší od toho, když se ponoříš do vlastního výzkumu? Zjištění obvykle rostou potají, ve vší tichosti; potřebují svůj čas, aby vyplula na povrch. Když jsme o samotě, přicházejí k nám myšlenky, které posouvají hranice našeho světa a ukazují nám nové směry, díky nim
v nás roste něco nebývalého.
Ukázka z knihy, s. 237

Gastronomie českého středověku: co lidé jedli a pili, jak stolovali a hodovali

Monika Feyfrlíková Černá

Zapomeňte na klišé barbarských bouřlivých hostin, při kterých se kosti hází přes ramena psům. Středověká gastronomie elit byla vysoce kultivovaná a vynikala velice důmyslnými recepty, jež využívaly luxusních surovin, které dnes znovu pracně objevujeme. Patří mezi ně například mandlové mléko, rýžová mouka, konopný olej, ale i exotická pozapomenutá koření, jež byla dříve žádanou součástí luxusnějších pokrmů, které si s pomocí této kuchařky můžete doma sami uvařit. Poodhalí vám mimo jiné také, co stálo za úspěchem středověkých kuchmistrů a jakým způsobem probíhaly bankety na nejprestižnějších panovnických dvorech.
Kniha má velký počet nových (dosud nepublikovaných) receptů, velké množství skvělých fotografií, podrobnější výklad k tradičním surovinám a nové výsledky archeologických výzkumů, které upřesňují nebo dokonce mění naše představy o středovém způsobu života.
Z nakladatelské anotace.

“Vánoce byly po Velikonocích druhým nejvýznamnějším svátkem roku, spjatým s narozením Ježíše Krista a jeho oslavami. Na Štědrý den se držel půst do času východu první hvězdy, proto mezi tradiční štědrovečerní pokrmy patřily ryby, sladké a slané kaše, ovocné omáčky, ořechy a ovoce. Před slavnostní večeří, která se nazývala štědrý večer nebo také štědrá potěcha, se stůl prostřel ubrusem a místnost slavnostně osvětlila. Dům se nechával otevřený, aby mohli volně vstoupit žebráci a potřební a dostat občerstvení.
Slavnostní večeře pravděpodobně začínala oplatkou s medem. Tento zvyk je sice
poprvé písemně zaznamenán až v období renesance, ale zvyk pojídání medových
koláčů či placek je doložen již z období raného středověku. Z pozdějších dob se
dochovaly záznamy dokládající, že se na některých místech našeho území namísto
oplatky zahajovala štědrovečerní večeře uvařeným hrachem. Pokrmy chudších rodin
většinou obsahovaly houby a česnek, jemuž se připisovala ochranná a posilující moc. Podával se proto i zvířatům, aby byla zdravá a dobře prospívala.”
Ukázka z knihy, kapitola Jídla sváteční, s. 60

Zátoka obchodníků: perla Pětiříší 

Zátoka obchodníků je základní hra strategické deskové hry, která se odehrává v přístavním městě plném obchodníků, pirátů a dobrodruhů. Hráči se ujímají rolí obchodníků, kteří se snaží získat co nejvíce bohatství obchodováním s různými komoditami, plněním úkolů a vyhýbáním se nebezpečím. Unikum hry tkví v tom, že k výrobě zboží používá každý hráč zcela odlišný herní materiál a mechanismy. Hra je známá svou krásnou grafikou a detailními komponenty, které přispívají k atmosféře dobrodružství a obchodu. Je ideální pro hráče, kteří mají rádi strategické hry s vysokou mírou interakce a plánování.

Tahle voda je naše

A. Gravensteen

Bubeneč a Dejvice jsou celkem poklidné pražské čtvrti, dokud nedojde k havárii pitné vody. Pak se začnou dít divné věci: květen nekončí a červen nepřichází, na dosud neviditelné hranici mezi oběma čtvrtěmi se objeví stříbrná čára, která nejde odstranit, voda neteče a nevraživost vzrůstá. Do událostí se vkládá Klub přátel starých Dejvic, trojice bubenečských přátel se jmény vyslovovanými pozpátku, architekt hledající podzemní město a jeho přítelkyně z pasáže Riviéra. Z rádia to s vtipem sobě vlastním komentuje profesor Hlístek a přímo na místě vše bedlivě pozoruje stará paní Rukavičková se svým psem Boxíkem. Co se děje pod zemí? Kde je voda? A která vlastně? A čí je tahle voda? A. Gravensteen po debutu z polárních krajů a paralelních světů s názvem Pohyby ledu zavede čtenáře na podobně exotické území Prahy 6. Mnohovrstevnatý román nadchne především čtenáře se slabostí pro vybroušený styl a literární potměšilost.
Z nakladatelské anotace.

Kráčeli Eliášovou směrem na Puškinovo náměstí, pak dolů kolem zeměpisného ústavu do Strouhy, nejdřív spořádaně po chodníku, ale brzy jim nestačil: z původních patnácti lidí jich bylo postupně třicet, padesát, sto, všichni dostali svíčku, nebo ji
odněkud vyčarovali, kdo ví. Souhvězdí mihotajících se plamínků proměnilo den v noc, lidé se dívali do ohýnků a zapomínali, že je ještě světlo, snad jim to přišlo jako bojovka kdysi na táboře, lampiónové průvody v dětství, cokoliv, na co měli mlhavě hřejivé vzpomínky, mohli se stát součástí davu, který za ně rozhodoval, mohli mít pocit, že jsou účastníci něčeho nového, něčeho velkého, a v tom se nemýlili: už to nešlo zastavit.
Ukázka z knihy, s. 122

Navzdory všemu

Jordi Lafebre

Většina příběhů plyne od A do Z, od začátku do konce. Tento oceňovaný evropský komiks jde opačným směrem, od Z jako Zeno po A jako Ana. Začíná kapitolou dvacet a postupně se pročítáme proti proudu času až k momentu, kdy se hrdinové poprvé setkali a začalo jejich osudové míjení. Zeno je starý mládenec, knihkupec, světoběžník a doktorand fyziky, jemuž trvalo čtyřicet let, než dokončil svou práci o cestování časem. Šedesátnice Ana byla celý život starostkou, matkou a manželkou a nyní je připravena začít novou etapu. Jak se ale v mládí potkali a jak začala jejich nenaplněná láska? Komiksová romance ovlivněná stylem animovaných filmů od studia Disney vypráví příběh dvou srdcí, která vibrují v jednotě napříč prostorem a časem.
Z nakladatelská anotace.

Brno normalizační: průvodce městem v letech 1970-1989

Alexandr Brummer, Michal Konečný

V pořadí pátý bedekr provede čtenáře po Brně v časech reálného socialismu.
Období normalizace, která v Československu nastoupila po srpnu 1968 a okupaci země vojsky Varšavské smlouvy, představuje důležité, ale zároveň nejednoznačné a kontroverzní období moderních dějin. Léta husákovského bezčasí se výrazně projevila také v Brně, avšak ucelená publikace seznamující čtenáře s tím, jak město a jeho obyvatelé toto období prožívali, dosud chyběla. Vstřícné a čtivě napsané texty, postihující sedmdesát konkrétních míst, doprovází stejně jako v předchozích průvodcích velké množství dobových fotografií, z nichž většina dosud nebyla publikována.
Z nakladatelské anotace.

“Filozofická fakulta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně (UJEP) byla v 60. letech významným vědeckým a intelektuálním centrem, jehož akademičtí pracovníci vesměs
souzněli s politickou atmosférou pražského jara. Katedru psychologie vedl Jaroslav Šabata, vedoucím katedry filozofie byl významný filozof Lubomír Nový a v čele semináře estetiky působil literární vědec Oleg Sus, který udržoval kontakty s brněnskými spisovateli. Politické uvolnění umožňovalo navázat vztahy se zahraničními univerzitami a na akademické půdě podnítilo také otevřené debaty
o stavu společnosti a chybách stranického vedení. To vše změnila srpnová okupace, po níž si někteří akademičtí pracovníci velmi rychle uvědomili realitu.”
Ukázka z knihy, s. 112

Vánoce v Praze

Jaroslav Rudiš

Je Štědrý večer a na pražské hlavní nádraží přijíždí vlakem z Berlína autor této knihy. Kamarádům, se kterými se měl potkat, se nemůže dovolat, a tak se vydá do města sám. Padá sníh, ulice jsou prázdné, zdánlivě nejklidnější den v roce. Vzpomene si, jak se tu jako malý chlapec ztratil. První pivo si dá v hospodě U Černého vola a postupně potká další samotáře — muže, který si říká Kavka a jehož hlava svítí jako stará plynová lucerna, Krále Prahy, který má klíče od celého města, a nakonec půvabnou Italku, vdovu z Milána, jejíž manžel si celý život přál řídit tramvaj podél Vltavy… Čtyři náhodní přátelé putují nočním městem a čekají na zázrak. Daleko od přeplněných vánočních trhů a konzumního šílenství se odehrává kontemplativní příběh, kde melancholické okamžiky střídají vtipné dialogy a mluví se nejen o lásce, literatuře a pivu, ale i o kaprech, kterým z očí koukají zemřelí obyvatelé města. Vánoce v Praze jsou poctou nejen české metropoli a její historii, ale zejména lidem, kteří se někdy v životě cítí úplně sami. Barevné ilustrace vytvořil Jaromír 99. Oba přátelé a spoluhráči ze skupiny Kafka Band se po dvaceti letech od vydání Aloise Nebela setkali zase v jedné knize.
Z nakladatelské anotace. 

Smráká se. Rozsvěcují se pouliční lampy a Praha pomalu zavírá oči. Sněží. Tady nahoře, na kopci, je vždycky mnohem větší zima než dole ve městě.
Jdu po Hradčanech a dívám se na katedrálu, kde jsem kdysi potkal Polku, která měla dojem, že mezi věřícími vidí svatého Vojtěcha, a zavolala na něj policii. Jenomže on to vůbec nebyl svatý Vojtěch, jehož zavraždili Germáni kdesi na území dnešního východního Polska, nýbrž nějaký chlap ze Slovenska. Žena tomu odmítala uvěřit a žádala, aby policie svatého Vojtěcha zatkla. Světci prý nesmějí lhát. A svatý Vojtěch už vůbec ne.
Později jsem toho chudáka potkal v hostinci U Kocoura. Byl úplně vyřízený a vyčerpaný a řekl mi, že do Prahy už nikdy nepřijede.
,,Ale ty se Vojtěchovi opravdu trochu podobáš," řekl jsem mu. Načež se ten muž zvedl a odešel.
Ukázka z knihy, s. 18

Někdo se najde

Dušo Martinčok

Deset povídek, v nichž se prolínají životy obyvatel jednoho starého činžáku v Bratislavě. Kniha byla oceněná ve slovenské literární soutěži Anasoft litera 2023.
Do starého činžáku s podivnou moderní nástavbou se jednoho dne nastěhuje s otcem malý chlapec Oliver. Připadá si osamělý a stýská se mu po matce, která zůstala v Británii. Potuluje se domem a nejraději tráví čas v „sanatoriu“, na podestě špinavého schodiště, kde vysedává na staré lavičce a čte. Všichni sousedé ho znají, i když se často neznají ani mezi sebou. Obyvatelé bytovky na Kalinové ulici by totiž nejraději mnohdy byli ostrovy sami pro sebe, jenže toho mají příliš mnoho společného. Schody, stoupačky, díru ve střeše. Vědí o každém svém pohybu, slyší se navzájem kýchat, nadávat, vzdychat při milování. Sdílejí vzpomínky a naději, že vždycky se někdo najde. Vždycky je spojoval dům, ve kterém žijí. A teď i ten tmavovlasý chlapec s knihou na schodech.
Z nakladatelské anotace.

Máma tady žila v domě obrostlém fialovou vistárií s Jimem, svým novým manželem. Seznámila se s ním na univerzitě v Cambridgi, když tam obhajovala doktorskou práci. Teď pracovala jako dětská psycholožka. Oliver o jejím povolání víc nevěděl, protože ho to nezajímalo. Když máma mluvila o své práci, automaticky vypínal pozornost. To kvůli ní se nevrátila domů, potkala nového muže a pro jejího syna najednou nezbylo místo. Oliver neviděl důvod, proč by se měl v souvislosti se svou
mámou zajímat o profesi, ve které byla slova dítě a psychologie. Z jeho pohledu to bylo vítězství formy nad obsahem, vždyť on byl dítě a jeho pocity zjevně nehrály žádnou roli. Máma se jednoduše v jistém okamžiku vypařila z jeho života a jen občas přes víkendy zasvítila v jeho každodennosti svou přítomností.
Ukázka z knihy, povídka Květy v noci, s. 199

Umění blízkosti: jak si budovat hluboké vztahy bez osamělosti

Monika Kompaníková, Ján Hrustič

Psycholog a párový terapeut Ján Hrustič má za sebou více než čtyřicetiletou praxi a tisíce párů, kterým pomohl najít cestu k sobě nebo se přátelsky rozejít. V rozhovoru se spisovatelkou a editorkou knižné edice slovenského Denníku N Monikou Kompaníkovou hovoří o tom, jak budovat hluboké a blízké vztahy, které vydrží. Tvrdí, že krásného vztahu lze dosáhnout a udržet ho racionálně, jen je třeba kultivované chování, které má jasná kritéria a pravidla - a ta se lze naučit. V druhé části knihy Ján Hrustič vypráví také o sobě, o svém dětství na vesnici v rusínské rodině, o své cestě k psychologii a mystice. Sám prošel velkou osobní proměnou díky psychoterapii a praxi s vězni či handicapovanými mladými lidmi, a tak jeho rady vycházejí nejen z teorie, ale hlavně z dlouholeté praxe.
Z nakladatelské anotace.

Není problém uznávat dítě, když má dobré výsledky, těžší je brát ho takové, jaké je, mít ho rád za každých okolností, i když také dělá chyby.
Ukázka z knihy, s. 139

Každý problém je řešitelný, pokud se zaměříme nikoli na jeho prožívání, ale na jeho řešení a pokud máme odvahu ho řešit. Když ho jen prožíváme, tak nás paralyzuje a pohltí nás pocit beznaděje. Pokud hledáme způsoby řešení, tak je najdeme.
Ukázka z knihy, s. 78

Svět divů

Svět divů je budovatelská draftovací hra, ve které se hráči ujímají rolí vůdců rostoucích impérií a jejich cílem je vést své impérium k zářné budoucnosti. V každém kole si hráči zvolí pomocí draftu 7 karet budov a technologií, z nichž některé zrecyklují, aby za ně okamžitě získali prostředky potřebné ke stavbě karet, které si ponechali. Postavené karty produkují po zbytek hry další prostředky, a navíc lze za ně na konci partie získat i vítězné body. Jakmile je stavba karty dokončena, okamžitě se stane součástí hráčova impéria a trvale zvýší jeho produkční možnosti.

Pravěk a jiné časy

Olga Tokarczuková

Krutý svět popsaný jazykem čistým jako voda ze studánky

Úkolem Boha je tvořit a úkolem lidí je pojmenovávat — říká autorka. Její románová vesnice Pravěk je středem vesmíru, leží mezi řekami Černou a Bělkou a jeho hranice střeží ze všech čtyř světových stran archandělé: Rafael, Gabriel, Michael a Uriel. Realistický příběh s fantastickými prvky se odehrává v průběhu celého dvacátého století a vypráví o ničivé síle času. Představuje nám osudy obyvatel Pravěku a jejich každodenní zápas s všedním životem poznamenaným velkými dějinnými událostmi. Jednotlivé kapitoly popisují „čas“ hrdinů románu: čas Michala a jeho ženy Jenovefy, Míši a jejího mlýnku na kávu, Klásky a její dcery Rúty nebo čas tajemné Hry, která pohltila statkáře Popělského, čas podhoubí i sadu, ale také Boha, který existuje mimo čas, ale zároveň se projevuje v čase a jeho proměnách.
Z nakladatelské anotace.

Statkářka Popělská manželovi nevyčítala, že se pomátl. Měla obavy, že sama bude muset rozhodnout, co vzít s sebou a co nechat na zámku. Když však přijelo první auto, statkář Popělský, bledý a zarostlý, sestoupil dolů se dvěma kufry v rukou. Nechtěl ukázat, co v nich má.
Statkářka vyběhla nahoru a chvíli soustředěně prohlížela knihovnu. Měla pocit, že tam nic nechybí, na policích nebylo žádné prázdné místo, nikdo nehýbal s obrazy, s bibelotem, s ničím. Zavolala dělníky a ti začali házet knihy do papírových krabic, polici po polici. Potom, aby byli rychleji hotoví, už jen knihy z polic po celých řadách shrnovali. Knihy roztáhly svá křídla a bezvládně padaly na hromadu. Když došly krabice, dělníci přestali, popadli plné kartony a odešli. Teprve potom se
ukázalo, že vzali všechno od A do L.
Ukázka z knihy, s. 173

Pan Venuše: materialistický román

Rachilde

Svět pozoruhodného románu z období fin de siecle se rodí ze vzdoru ke zjednodušujícím normám, jež nastoluje společnost, a Rachilde v něm svou kousavou ironií boří nejeden dobový stereotyp.

Mladá šlechtična Raoule de Vénérande objevila jako dítě na půdě rodinného paláce knihu, jež jí otevřela cestu k erotickým výstřelkům všeho druhu. Nezůstalo však jen u nich - Raoule zašla mnohem dál a začala dekadentní druhy zvrácenosti sama vymýšlet. Lásku k chudému floristovi v ní nevzbudila jeho mužnost, ale naopak téměř nadpozemsky ženská krása. Raoule si tedy Jacquese nejprve vydržuje, ale posléze se rozhodne přetvořit ho k obrazu svému. Posílá mu květiny, obléká ho do ženských šatů a ukájí na něm své manipulativní a surové tužby.
Z nakladatelské anotace.

Před Raoule de Vénérande se otevřel zvláštní život. Osudnou byla chvíle, kdy se pro ni zamilovaný Jacques Silvert vzdal své mužnosti a stal se tak její věcí, jakousi netečnou bytostí, která se nechává milovat, protože sama dokáže milovat pouze bezmocně. Jacques totiž miloval Raoule jako pravá žena. Miloval ji z vděčnosti, z poddajnosti, ze skryté potřeby neznámých rozkoší. Jeho vášeň pro ni byla podobná té, jakou mívá člověk pro hašiš. Teď ale před tou zelenou marmeládou dával nemalou přednost jí. Z ponižování, na které ho uvykla, si učinil přirozenou nutnost.
Vídali se téměř každý den - nakolik jim to dovolovala společnost, jíž byla Raoule součástí.
Ukázka z knihy, s. 79

Říká se mu Banksy

Francesco Matteuzzi

Komiks o dvou mladých lidech, kteří během veřejně prospěšných prací diskutují nad Banksym a pouličním uměním obecně, které zasazují do širšího společensko-kritického rámce.
Banksy je fenomén posledních desetiletí. Jeho díla překvapují náhodné kolemjdoucí po celém světe, každý z jeho nových počinů plní stránky novin a značně se zasloužil o to, že street art se dostal na výsluní uměleckého světa. Jeho identita je však stále opředena tajemstvím. Vydejte se po jeho stopách společně s hrdiny tohoto komiksu a nechte se vtáhnout do fascinujícího univerza umění, které na vás může vyskočit doslova odkudkoli.
Z nakladatelské anotace.