(následující text neprošel korekturou po OCR)
visionářským prorokům z nekonečného utrpení životního, které pohnulo jej v dravých proudech chytati se stébla a břitvYi nikoliv zevní nouze, nýbrž vnitřní nutnost pudila jej, aby viděl světlo v temnotách tam, kde střízlivý pohled osvíceoců pozoroval toliko zrádné kmitání bludiček. Komenský patřil k rodu duchů dramaticky náboženských, jejichž Bůh jest bytost neunavná v činnosti neustávající: jako projevuje nepřetržitě svou moc věčně obnovovaným divadlem stvoření, tak odhaluje stále svou vůli nikdy nedokončeným zjevením; netoliko v Písmech z posvátné starodávnosti hebrejské a křesťanské, ale i v hlasech vyvolených proroků a věštců našich dnů proniká tajemné vnuknutí Prozřetelnosti. Proto Komenský uvítal vřele Kottera, Poniatowskou i Drabíka, z jichž tuch a předpovědí kynula mu záruka, že přece Gog a Magog nezvítězí nad pravdou boží. Nedovedl ukládati hlavy k odpočinku u vědomí, že by. za jeho života pře dítek božích prohrála nadobro proti Babylonu. Všecky projevy, psané »u západního moře« v Amsterodamě, prosyceny jsou touto stařeckou náladou nedalekého odchodu; v »Kšaftu« loučila se odumírající Jednota, nyní loučí se poslední její biskup, odstrojený k věčnému spaní. Nikde tklivěji než v »Smutném hlasu zaplašeného hněvem božím pastýře k Tozplašenému ' hynoucímu stádu« z r. 1660. Tón jest všecek měkký, pohnutý, elegický, napomenutí duchovního vůdce jihnou ve stesk; pobídky kazatelovy mění se v tichý nářek. Kmet touží po odpočinku a vidí otevírající se hrob v nedaleku, ale pří'sné vědomí zodpovědnosti pobízí jej I aby před odchodem řekl několik slov povzbuzení. Zrak jest zakalen, takže minulost tratí se v mlhách, a