(následující text neprošel korekturou po OCR)
JIRÁSKOVO »TEMNO« f'\~'~rvní dojem, kterým nový rozsáhlý dějinný t::r!d1 obraz Jiráskův mocně zaútočíi na čtenáře, jest ].i širé bohatství a klidná jistota nashromážděných poznatků a zpracovaných postřehů, jež na listech své knihy rozložil a Ulspořádal pečlivý a k jádru jevů pronikající historik kulturní. Prostudoval s odbornou důkladnosti mravy XVIII. věku, prošel pomalými a pozornými kroky venkovská i městská jeviště jeho nepolitických dějů, zahleděl se naukově ozbr'ojeným okem zasvěceného starožitníka do jeho ztemnělých interieurů a tím vším vzbuzuje v čtenáři pocit naprosté důvěry, že bude mu bezpečným vůdcem krajinou' soumračnou a málo probadanou. Jest však třeba u Aloise Jiráska zvláště vytýkati toto neunavné a všestranné úsilí učeného a láskyplného sběratele dobrých dokumentů? Není. ta poznavací, nauková a zdůvěrňující snaha téměřsouznačna s jeho jménem? V Temnu byly podřízeny tyto intelektuální sklony dějepiscovy schopnosti jiné a vyšší, která v mnohosvazkovém díle Jiráskově nebyla vždy pravidlem @ prudké mohutnosti intuičnf. Ač i v některÝch kapitolách tohoto díla prorážejí kamenité vrstvy suchých detailů převzatých příliš věrně z pomůcek a z výpisků, ač místy studený výčet a mrtvá nomenklatura připomenou, že nebylo tvořellJO čistě básnicky, nýbrž cestou naukové mosaiky, přece vlastním kouzlem nové Jiráskovy skladby jest její zpřítomňující a bezprostřední zření. Zapomínáme bohudíky, že spisovatel vybav,oval si své postavy, ohrazy, výjevy původně v prachu knihovny a v stínu musea a že duše české