(následující text neprošel korekturou po OCR)
tento spor. V každé literatuře hlubšího vniterného života stojí dva ty protichůdné slohy, sloh prostý i rafinovaný, vedle sebe jako ve výtvarném umění kresba vedle malby, jako ve vesmíru klid vedle pohybu, jako v životě mírné tempo kroku vedle zpěněného a překypujícího tance. Zůstávají tu vždy, a i tehdy, nepřihlíží-li písemnictví naprosto k obecenstvu a k jeho požadavku srozumitelnosti. Prostota docílená úmyslně ze snahy psáti pro široké vrstvy není ještě prostotou pravou a ryzí: tato temení ze samých hlubin umění literárního. Dokud básník zachycuje výjimečnou náladu osamoceného jednotlivce, dokud dramatik představuje případ jedinečný, osudový zvrat závisejíCÍ' na podmínkách časově, místně a psychologicky výlučných, dokud romanopisec a povídkář líčí úsek společnosti v určitém osvětlení dobovém, slovem, dokud literatura tíhne k dobovému, k místnímu, k osobnímu čili individuálnímu, musí užívati složitého, ostře vybroušeného, uměle ciselovaného, často překvapujícího výrazu slovního, nechce-li setříti barvu doby, pel okamžité nálady, kouzlo prchající chvíle. Ale jakmile postoupí od výjimek k pravidlu, od případu jedinečného k všeobecnému zákonu, od jevu osobního, místního a dobového k ději všelidskému čili typickému, dopracuje se vždy, pokud spojuje výši záměrů s hloubkou pojetí, typické prostoty, působivé čirosti, vznešené jasnosti výrazové. Tehdy spisovateli, básníku, tvůrci, jenž po únavné a vysilující dráze kamenitými cestami malých zájmů a strastí jednotlivcových a divokými stržemi společenských dějů vystoupí k výšinám, odkud lze pozorovati samy osudy, mimovolně a samoděk vplynou na rty slova právě tak prostá jako výrazná, jež si najdou přístup k tisícům otevřených srdcí nejrůznějších obdivovatelů. Tak kdysi vyšel největší básník nové doby, Goethe, nedlouho před vyrovnaným západem velikého svého žití, jež 240 od divoké a podivné výjimečnosti mládí a od přejemnělé a