(následující text neprošel korekturou po OCR)
ném všecky jevy tehdejšího lidství, ale bez lhostejnosti a dokonce bez chladu; jeho srdce živí je z nevysychajídho zdroje své účasti. Filosoficky jest tato mocná struna Komenského známa; soustředíme-li však svůj sluch, zazvoní k nám její teplé stříbro i ze slohového výrazu Jana Amose. Kde najdeme toto vše, co odemýká nám lusthaus srdce Komenského, obsaženo u větší míře než v oněch čtyřech velkých poselstvích, která si vynutily situace v životě nejtragičtější? Přes to se zdá, že pro »Labyrint světa« příliš se zapomíná na »Truchlivého«, na »KšaiÍt«, na »Smutný hlas pastýřův« a na» Jediné potřebné«. Ochuzujeme se tím vždy, v přítomnosti však nejbolestněji. o temné stráně zachmuřených lesů jehličnatých v předhoří orlickém, které v zimě v létě sestupujete s týmž vážným žalem k šumícím vodám prudké bystřiny, pospíchající nedočkavě do volných a klidných prostor rovinných! Zdaž mlžný opar, stroucí se za jiter a soumraků teskně nad vámi, není týž, v který zhoustly před třemi věky vzdechy a úzkosti osamělce brandýsského? Sedí a přemýšlí za těžkého roku 1622 pod Klopoty; .ztrativ ženu a děti, láme z nejistého chleba dočasného pohostinství a ochutnává v něm překrmi neodvratného exilia; den ze dne vidí i v pohorském závětří žerotínském, jak mračna bouřlivého času stahují se netoliko nad jeho hlavou, ale i nad osudy celé Jednoty. Dokud střely hněvu Hospodinova zasáhly pouze jeho rodinu, dovedl se ukonejšiti - rozumná a mírná resignace křesťanská klene se v promyšleném traktátě »0 sirobě« jako bledé nebe vyjasněné po bouři nad smutky a ztrátami osobními. Leč stesk trpící duše mění' se v divokou vichřici při pohledu na události veřejné: nepřátelé slova božího a národu českého 19