(následující text neprošel korekturou po OCR)
zového. Pro Blahoslava, stejně jako pro Husa před ním a pro Komenského a Jungmanna po něm, jest náródní jazyk posvátnou záležitostí srdce: nese na neunavných svých perutích nejskrytější myšlenky osamělého jedince k Bohu, ale vysvobozuje zároveň jednotlivce z teskné siroby, poje jej s rodáky živými i mrtvými, s krajany hlízkými i vzdálenými, s knihami předků i s dětským žvatláním budoucích příchozícih. Takto se jazrkový čin Blahoslavův mění v čin národní - sbory a školy, tiskárny a sněmy, dogmatické nauky a politické snahy Jednoty českobratrské pominuly, ale síla jejího jazyka, jež se po prvé uvědomila v Blahosla. vově Novém zákoně, kolotá a tvoří dále a do nekonečna. "Za dnů pochyb, za dnů tísnivého přemýšlení o sudbě otčiny," jak praví básník, třeba jen otevříti evangelia Blaho· slavova a zapřísti se na okamžik celou bytostí do jejicih mluvy prosté a vznešené, klidné a pravdivé, monumentální v dokonalé své věcnosti - tvůrčí a obrodná síla jako zá. palná jiskra, jež svítí a hřeje, přejde z knihy do našich srd· cí, která hned nacházejí útočiště a bezpečí v "řeči. nejušlech. tilejší a nejozdobnější, nejpěknější a nejbohatší" ,řeči české.