(následující text neprošel korekturou po OCR)
jenž se projevil již v činnosti snové, určoval tu při vypracování
cestu obrazotvornosti. V partiích takřka doslovně převzatých
z deníku učinil Mácha (kromě přeložení textu do osoby t~tí)
tyto změny. Ve snu odehrává se děj od pozdního dopoledne až
do západu slunce; v »Krkonošské poutie rozvírá se
Sněžka s klášterem právě o půlnoci, jinoch vstupuj.e do kláštera
při východu slunce, dopoledne klade mnichům otázky, o
polednách koná se pohřeb zemřelých mnichův, a hluboko v noci
zavírá se síň i předsíň klášterní. Mnich, jenž jinocha poučuje o
tajemství kláštera, ve snu vyká, v »Krkonošské pouti
V deníkovém zápisku snu končí vidění takto: »Zavř.ela se
síň i předsíň; pláče kráčel jsem s hory, neuleví bolest srdce
mého, leč až usnu pod kořeny rozlehlého dubu.« »K r k o no š s k á
P o u ť
Poutník
(sv. II., str. 308.):
Byla chladná noc, hluboká tma
kryla ouzkou mezi skalami
stezku, kterou, časem o povalené lebky
i kosti lidské klopýtaje, mdlým se
ubíral poutník krokem. Daleká
i dlouhá byla rozsedlina skalní,
černá tma kolem, vybledlé jen se
mdle skvěly lebky a ve vzdáli na
nej vyšší proti rozsedlině skále,
pokryté ve vrcholí sněhem věčným,
stál kříž zaslepujícím ozářený
světlem zbledlé Luny. , Dobrou
noc« - ,dobrou noc« šeptal mdle;
- co ztracený papršlek Luny
zdála se před ním vznášeti
postava bledá, ztuhlou mu ku kříži
okazujíc rukou; než hlučící í
hrůzně lkající vich". jinými k němu
mluvil slovy tajemnými Za ním
planulo zoře; časem se chtěl
ohlédnouti k ružobarevným
červdnkum ozlacujícím stezku
přešlo?,; ne7. bouře násilně tiskla ho
vpřed a touha nevýslovná táhla
ho za sebou v neznámou zemi
stezkou neznámou.
Krkonošská pouť
(sv. 1., str. 98.):
Byla chladná noc, ouzkou mezi
horami rozsedlinou ubíral
sepoutník mdlým krokem s hor.
Naproti němu v celé své vysokosti
stála Sněžka, na vrcholku jejím
sněhem krytém stál nyní jen
osamělý kříž; ouplný měsíc zrovna
přes něj přehlížel v rozsedlinu,
tak že se zdál křížem ve čtyři
stejné kusy rozdělen býti. ,Dobrou
noc, dobrou noc! <šeptal umdlený
poutník hlasem slabým. Co
ztracený paprsek luny zdála se před
ním vznášeti bledá postava
ženská; mrtvé okó' upřeno bylo
vzhůru ku kříži, tvář její bílá co
křída, rty zesinalé budily hrůzu;
a ztuhlá sněhobílá ruka, neustále
vzhůru prstem nataženým
ukazuzující, skvěla se v paprsku
měsíčním; zdaliž ku kříži neb na mřsíc
ukazovala, nebylo lze rozhodnouti.
(Sv. I., str. 99., ř. 2-8.):
Za ním planula zoře; je,~tě
jednou se chtěl ohlednouti k
růžobarevným červánkům,
ozlacujícím stezku přešlou, než bouřlivý,
hlučné a hrozně lkající vítr mlu-
[na začátek stránky]
