(následující text neprošel korekturou po OCR)
padli trvale ke světu západnímu, sjednocenému starými tradicemi římskými i církevní vzdělaností latinskou. Ojedinělé náboženské a politické pokusy vejíti ve styk s ruským pravoslavím v starší době nadobro ztroskotaly; vliv ruštiny na český jazyk spisovný v období Jungmannově byl sice pronikavý, ale jenom přechodní; romantické slavjanofilství - význačno, že bez svého náboženského základu! - a později konservativní směr ruských "národníků" oplodnily dočasně nazírání některých spisovatelů; na českou literaturu působil ruský realismus zřejmě, nikoliv však silněji než na ostatní evropské písemnictví. Nadšení pro Rusko, jež mělo v politice nemalý význam demonstrativní, nepřineslo v kultuře a zvláště v literatuře patrnějšího ovoce. Stejně tomu bylo s myšlenkou slovanskou, o níž, s pohledem na Kollárovu vzájemnost a beze zřetele k slavjanofilství na Rusi, bylo s vtipnou nadsázkou řečeno, že jest ma de in Bohemia. Od Palackého po Masaryka a Kramáře, ano až po Benešovu koncepci Malé dohody, která originálně, ne však bez důvodu při. poutává etnicky tak složité Rumunsko k slovanské oblasti zájmové, prokazovala značnou nosnost politickou, posilujíc zároveň velmi vydatně národní sebevědomí; od Jungmanna a Kollára po Sv. Čecha a Holečka ozývala sevpoesiijakohrdýprogram a hlasný požadavek, avšak do samého tvořivého organismu literatury nezasáhla. Čechové se i v literatuře sice dovedli nadchnouti pro listopadové povstání Karlův Týn před opravou. 13